Potkat tu někoho byla spíše vzácnost. Les sice úplně přirozený nebyl, smrkových monokultur tu bylo vysázeno poměrně hodně, přesto byl na většině míst smíšený. Projíždět po lesních cestách lemovaných jenom stromy, rybníčky a malými mýtinkami, to byla krása. A pak ta pohroma dorazila i sem.
Když jsem letos, samozřejmě starší než tenkráte, přijížděl zase na chatu a těšil se na přivítání samoty, klidu a chladu lesa, byl jsem ohromen. Místy, kudy jsem vždycky na chatu jezdíval, se změnilo k nepoznání. Po cestách se všude válely odřezky kůry a podél cesty stály naskládané po obou stranách obrovské kupy smrkového dřeva. Šla z nich hrůza! Když jsem se rozhlédl, na všechny strany nestálo téměř nic. Všechny smrkové porosty zmizely. Zůstaly jen pařezy trčící ze země. Na osamocených místech v té spoušti zbyla malá hrstka smutných listnáčů či borovic, skloněných a místy i stroji poškozených. Stromy navíc stály na podkladu rozrytém jako od nějakých nadrozměrných prasat. Všude se válely větve, kůra a jehličí.
​Nechtělo se mi na to dívat, šel z toho strach. Proto jsem radši pokračoval k chatě. Těšil jsem se alespoň, že tam bude klid. Protože však kolem ní vede cesta, každý den tudy projížděly, plně naložené kládami dříví nebo naopak prázdné, kamiony. Klid tady v těch chvílích rozhodně nebyl. Z dálky navíc doléhaly ještě poslední zbytky hlasů motorových pil.
Už nikdy to tady nebude jako tenkrát. Po takové spoušti, kterou v lese nejen podél cesty kterou jsem jel, udělali, tu už snad nemůže nic znovu vyrůst. Slunce se opíralo do prázdné a rozryté půdy. Vedro jako na poušti. Slovo pustina pro tento jev nabývá nového a podle mne trefného pojmenování...