Už je to opravdu hodně let, co jsem do lesa pod Špičákem chodíval s tátou. Nejstarší vzpomínku mám z doby, kdy Varnsdorf obepínal elektrický ohradník s oranicí uprostřed. Byl zřízen po druhé světové válce na ochranu před soudruhy z NDR. Z lesa ukrajoval tam, kde to bylo možné, pás o šířce možná půl kilometru. A do této části lesa jsme směli jen jednou v roce, pod dozorem na sběr lesních plodů. Vzpomínám si, jak procházíme bránou do "tajuplného" prostoru...

Když jsem byl trochu větší, lákal mě táta v neděli dopoledne na houby. Tehdy jsem se ošíval – neumím hledat houby – nechce se mi.... Dnes je to jinak. Táta už mě lákat nemůže, ale já chodím do lesa na houby rád, i když stejně většinou žádnou nenajdu. Jen vstoupím do "našeho" lesa, slyším tátu, jeho kroky, jeho radost. Je všude kolem mě. A jde se mnou nejen on, ale celé mé dávné dětství. Povídáme si. Beze slov. Šumění v korunách stromů, ptačí pokřikování, praskot větviček pod nohama – to nám stačí, aby se vybavily dávné děje spojené nejen s tímto lesem.

Po nějakém čase jsme začali chodit do tohoto "mého / našeho" lesa se ženou a s naší prvorozenou dcerkou. Našli jsme malý svah vedle "smrčí" školky a v zimě si ji posílali na sáňkách bez nebezpečí, že odněkud vyrazí auto nebo zbrklý lyžař. Holčičce se to moc líbilo. Vyrostla. Stejně jako další naše dvě dítka, se kterými jsme tu a tam podnikali do lesa výpravy. Za světluškami, na skalku, na borůvky. A taky za stříbrným pramínkem vyvěrajícím kdesi pod skalkou. Chodili jsme ho na jaře čistit. Stal se pro nás legendou. Děti věřili, že to je vzkaz od skřítků, jímž nás prosí, abychom je navštívili a pramen po zimě znovu pomohli rozzářit.

Po létech jsme se vypravili do lesa s vnoučaty. Byla jen o málo větší, než naše dvouletá sáňkařka. A já jim chtěl ukázat, kde se jejich maminka (nebo teta) učila sáňkovat. Jen ty malé stromky mezitím vyrostly, a tak moje vyprávění, že byly velké jeho ona, mi děti nevěřily. Šli jsme totiž nádherným tunelem vzrostlých kmenů s hustým a téměř neprostupným větvovím.

Letos je pro mne návštěva "mého – našeho" lesa ve znamení smutku. K vývratům přibyly vykácené suché stromy. Tam, kde byl tunel vzrostlých stromů s téměř neprostupným větvovím, je nyní planina pohotově zabraná maliním a trnovou ochranou z ostružin.

S jednou z vnuček chodívám na kraj lesa posedět na pohádkovém kameni. To je kámen, na kterém se podává k pohádce nějaká sladkost. Zrovna nedávno to byla zkazka o veverce, která přivolala čaroděje, jehož jedinou odpovědí na jakékoli přání bylo: "Žádný problém." Kéž by jeho odpověď platila i pro mé dnešní přání:

"Vraťte mi můj les! Mé vzpomínky! Mou oázu klidu a čerstvého vzduchu! Prosím..."

PS:

Čaroděj zatím mlčí. Možná už je na cestě do parlamentu (doufejme, že nejen nebeského). Jak poznáme, že dorazil? Možná podle toho, že se zazelená nová výsadba stromků podle rad odborníků. Bude to včas?