Náš příběh s přírodou začal před 10 lety, kdy jsme se z města přestěhovali na vesnici. Téměř na samotu u lesa. Máme tři děti a tak je ta samota občas příliš hlučná. Vesnice, kde jsme si postavili dům, mnoho nenabízí.
… Co do infrastruktury a občanské vybavenosti je chudá, co do přírodních krás je obklopena lesy a loukami. Příroda je důvod, proč jsme tady. Příroda je důvod, proč jsme investovali vše, co jsme měli i neměli, co stále splácíme a splácet ještě roky budeme do stavby domu na tomtomístě. Příroda je důvod, proč přijímáme nevýhody života mimo velkoměsto a s větší či menší statečností je zvládáme.
Život v přírodě člověka časem s přírodou propojí. Příroda si ho vezme, zakusí svoji sounáležitost s ní. Sám na sobě pocítí přírodní procesy a jejich ozdravnou sílu. Zažije přesah a jakýsi klid, který ho nakonec dokáže smířit i s vlastní konečností. Také Olga Havlová v knize „Člověk má dělat to, nač má sílu“ psala o svém zážitku při pohledu na stromy, o pocitu klidu, který ji přináší jejich dlouhověkost.
Že tu byly a budou, až mi tu nebudeme. Ale budou opravdu? Příroda je geniální. Nikoli tak člověk. Před několika lety jsem si všimla, jak drasticky v okolních lesích (Hornopožárský les, obora Vlková, Na Hrádečnici) přibývá holosečí. Kontaktovala jsem inženýra, který rozhoduje o plochách, které budou vykáceny. Řekl mi, že les je něco jako zemědělská půda, kde se sklízí v dlouhodobém horizontu. Jak smutné.
Les je pro člověka a celou planetu daleko víc. Lze na něj pohlížet z mnoha různých hledisek. Pro ty, kdo o lese rozhodují, však často platí jen to ekonomické. K čemu nám budou peníze, když nebude míst, kde se můžeme usebrat? Kde můžeme pochopit své kořeny a zakusit i jiné stránky života, které k nám patří, aniž bychom si to uvědomovali? Pracuji jako psychoterapeutka a s obavou vnímám nárůst psychiatrických diagnóz. Často posílám lidi do lesů bez mobilu a jiných zařízení, aby ze sebe setřásli stres a nechali se oslovit mocnou silou přírody. Les má léčivý vliv. Přesněji řečeno zdravý les. Lesy jsou nemocné. Ve svém blízkém okolí vidím usychající borovice, smrky rezavé po kůrovci a především vidím tu poušť holosečí. Lesem, kterým jsme chodívali na procházku k řece, už raději nechodíme. Procházka tudy byla vždy krásná. Byla odměnou, zdrojem síly do dalších dní, zdrojem úžasu nad zázrakem, kterým příroda bezesporu je. Dnes je velká část lesa pryč. Nově zasázené smrky jsou z poloviny suché. Namísto pocitu krásy a sounáležitosti cítíme všichni velkou bolest, lítost a zmar.
Dnes jsem obrnila a šla jsem si do tohoto „lesa“ zaběhat. Už z dálky jsem slyšela pily. V lese to řvalo na několika místech. Než jsem oběhla okruh 10 km, část stromů, kolem kterých jsem ještě před chvílí probíhala, padla k zemi. Po celém lese jsou stohy pokáceného dříví, které lesníci nemají ani čas odvážet. Bylo by mi milejší, byť rezavé stromy, aby zde zůstaly alespoň z poloviny. Aby svou vláhu a živiny vrátily přírodě, aby vytvářely stín pro nové podrosty nebo výsadbu. Nerozumím způsobu, jakým se kůrovcová kalamita řeší. Zdá se mi, že se jen vrství kalamita na kalamitu. A výsadba dalších smrků je výsadbou již dnes mrtvého lesa. Nerozumím tomu, proč se už dávno nepřijala a dále nepřijímají opatření, která tu existují. Proč se nechrání zdravé stromy a namísto toho se kácí kolem vodovodních toků a jinde. Důvod? V případě toků prevence splavnosti při možných povodních. Tímto ale přece k povodním právě přispíváme! Arborista, jehož firma prokácení realizovala, mi sám přiznal, že ví, že je to nesmysl, že za těch 15 let, co to dělá, ještě neviděl dobře vypracovaný projekt. Bohužel se neozve a vykoná dílo zkázy, protože by se prý jinak neuživil. Po nás, ať přijde potopa. Co zanecháme svým dětem? Umělé obrázky přírody v digitálních médiích? Z toho mám strach. Změní se tím celé naše lidství. Slovo člověk už bude znamenat něco jiného. On sám nebude vědět co. Nebude si rozumět.
Ztratí svůj přesah, ztratí smysl. Les je společenství a stejně jako to lidské, potřebuje zdravé podmínky k životu, zdravé a ohleduplné zacházení.
„Mami, napiš jim, že mě to bolí, když vidím ten pokácený les. Že mi je z toho blbě a že mi je těch stromečků líto. Chtěla bych je všechny opravit. Napiš jim, ať už to nedělají“, diktuje mi moje 5 letá dcera. Kéž bych měla tu moc, abych dokázala přesvědčit ty, kteří o lese rozhodují, aby to nedělali blbě. Dá se to dělat jinak!
Tohle je náš příběh do dnešních dní. Kéž příběh českých lesů a spolu s tím ten náš nedopadne blbě.
Tereza Králíčková