Když jsem byla malá, chodívala jsem s tetou lesem na hřbitov do vedlejší vesnice. Chodívaly jsme brzy ráno a provázel nás zpěv ptáků. Všude kolem lesní pěšinky rostly kuřátka. Ty malé, žluté houbičky. Tak jsme jim na Moravě říkali. I borůvek bylo plno, kam se člověk podíval. Na kopci z jara voněly konvalinky. Bydleli jsme u velkého, krásně udržovaného parku, takže les, se svými křovinami, zdál se mi tehdy tajemný, tmavý a možná nebezpečný.

Nejraději jsem chodila do háječku. To byly břízky mezi poli. Líbila se mi elegantní bílá barva kmenů, prostor mezi nimi, měkká tráva. K jednomu lesu se šlo kolem třešňových alejí, s velmi chutnými srdcovkami. Bylo běžné lézt na stromy. Všichni jsme lezli po stromech. Dokonce táta, když mě po setmění chodil do parku hledat, volal moje jméno a díval se do korun stromů i v mých šestnácti letech, když já už randila s kluky.

Když mi bylo asi 17 let, škrabala jsem se jednou do prudkého, špatně prostupného kopce. Sedla jsem si, abych si odpočinula. Jen tak jsem seděla a dívala se. A najednou jsem ucítila, že se na mne také někdo dívá. Pár metrů přede mnou byl v křoví rys. Úžasem se mi zastavil dech. Bála jsem se já, nebo on? Po chvilce zmizel. Bylo to jen pár okamžiků, ale nikdy jsem na ten pohled nezapomněla. Na ty jeho uši se štětinkami. Na tu nádhernou „kočičí“ hlavu. Rysa jsem pak již nikdy neviděla. Zato jsem často narazila na kamzíky, když jsem chodila po Jeseníkách, cestou necestou, kam mne nohy vedly. Jak zvláštní byly pohledy do údolí při inverzi. Nebo když se utvořila nedaleko duha, vždycky jsem se snažila najít to místo a vejít do ní.

Po té, co se mi narodily dcery, chodívaly jsme do lesa za vesnicí téměř denně. A na výlety někam dál, na celý den o víkendech. Přes poledne jsem jim rozložila deku a odpolední spánek měly pod stromy. A pak se šlo dál.

Nejinak to bylo i s mými vnuky. Jelikož jsou to velmi aktivní chlapci, naše výlety byly trochu divočejší. Nebojí se chytit užovku, vylézt až do vršku vysokých stromů, skákat do hlubokých prohlubní. Teď, když se z nich již stávají mladí muži, je to spíš jejich tolerance k babi, přizpůsobují svůj rytmus mému, již pomalému a první po vstupu do lesa pro mne začnou hledat vhodnou hůl, abych se měla o co opírat.

Na co si ještě vzpomínám? Vybavuje se mi večerní bručení chroustů u lampy, roje romantických světlušek, které svým pravým zjevem spíš zklamou, čápi, kteří se procházeli na loukách za vsí, na hromady dubového listí, šustící pod nohama.

Jak je to dnes? A co naše lesy? Asi všichni víme, jak to je. A všichni víme, co bychom měli dělat. Zachránit lesy. Tedy zachraňme lesy! Zachraňme svou úctu k tomu základnímu, krásnému a nezbytnému co nám příroda dala. Zachráníme tím sebe.